Bohužel nelze přenést na papír atmosféru, ve které celý zájezd plynul. Pohoda, vtípky a nezapomenutelné hlášky. V minulosti jsem měla velmi dobrou zkušenost s cestovní kanceláří Výuka jinak, která však po covidové pauze plánovala obnovení pořádání zahraničních zájezdů až od letošního ledna. Tak dlouho jsem nemohla čekat, proto jsem se rozhodla oslovit brněnskou CK Školní zájezdy. Organizace byla komplikovanější, nastala i změna termínu zájezdu z důvodu zrušení poskytnutí ubytování samotnými hostitelskými rodinami. Nový termín zasahoval i do dnů, kdy ve Velké Británii slavili státní svátek. V těchto dnech zahraničním studentským zájezdům není umožněna bezplatná návštěva vybraných památek, nás se týkala návštěva Stonehenge i víkendové vstupné na Londýnské oko je podstatně dražší. Ze všeho nejvíc mně bylo ale líto dětí, které o zájezd skutečně stály a změnou termínu o možnost vyjet přišly. Samostatnou kapitolou bylo získání víza pro vycestování do Velké Británie. Obdivuji rodiče, kteří se rozhodli celou anabázi podstoupit. Nakonec to díky všem možným i nemožným pravidlům, vyhláškám a lhůtám nevyšlo. Snad příště.
Zájem o zájezd byl velký, v průběhu času docházelo ke změnám v seznamu účastníků. Nakonec se podařilo, až na dvě dívky, do finálního seznamu zařadit z řad náhradníků všechny děti. Celkem se zájezdu zúčastnilo 45 dětí ze 7. až 9. ročníku.
Odjezd byl stanoven na půl sedmou večer. Sraz byl dán na šestou hodinu, tak rychle zkontrolovat, jestli jsme všichni. Chvíli po šesté přijel autobus. Po naložení všech zavazadel potřebné „zabydlení se“ na předem stanovených sedadlech, pro jistotu ještě jednou zkontrolovat pasy, usadit se, připoutat se, zamávat rodičům a jedeme směrem hraniční přechod Petrovice, do místa naší první zastávky. Státní hranici jsme překročili po deváté hodině večer. Před sebou jsme měli několikahodinový přejezd Německem, kde se k nám v Dortmundu připojila paní průvodkyně. Myslím, že většina dětí ani nezaregistrovala průjezd Nizozemskem, buzení přišlo až před prvním bodem našeho zájezdu – 10x za památkami UNESCO.
Své putování jsme začali velmi krátkou ranní zastávkou u bruselského Atomia. Sice jenom půlhodinové zastavení, které ale po nočním přejezdu přišlo vskutku vhod. Konečně možnost se protáhnout a projít se o trochu déle. Nikde žádné davy, v ten den jsme byli prvními návštěvníky. Tak prohlédnout si stavbu z bezprostřední blízkosti, pořídit první fotky a jedeme dál. Čekají nás Bruggy, hlavní bod programu druhého dne.
Bruggy, ležící na řece Reye, jsou správním a historickým centrem provincie Západní Flandry. Patří k pěti nejvíce navštěvovaným belgickým městům. Díky síti kanálů, kterými jsou protkány, bývají často označovány jako „Benátky severu“. Město se od středověku zachovalo v takřka nezměněné podobě, což vedlo k zapsání celého historického centra města na Seznam světového dědictví UNESCO. Za jediný den nelze stihnout navštívit všechna místa, která by být navštívena měla, ale i za tak krátký čas si lze užít starověký nádech a atmosféru města. Jeho starobylé uličky a zákoutí, malebné kanály, historické domy a chrámy. A co jsme všechno stihli?
Myslím, že pro děti k nejsilnějším zážitkům patřila plavba lodí po romantických vodních kanálech. Při pohledu z vody jsme mohli obdivovat a vstřebávat kouzlo tohoto místa a vidět části města, která by nám jinak byla utajena, například park Minnewater. Čas jsme strávili i na obou dominantách města. Těmi jsou dvě náměstí. První je náměstí Burg s gotickou radnicí, Justičním palácem a bazilikou sv. Krve. Druhou dominantou je náměstí Markt s věží Belfort a poštovním úřadem. Navštívili jsme Muzeum čokolády a Muzeum hranolků s ochutnávkou. Během komentované prohlídky městem, která nás zavedla až k větrným mlýnům Sint-Janshuismolen a Koeleweimolen, jsme si rovněž prohlédli skupiny malých domků, charitativních obydlí, které dávaly stavět nejbohatší vrstvy obyvatelstva pro potřeby nejchudších obyvatel už od 14. století. Není bez zajímavosti, že tyto domky slouží jako sociální bydlení dodnes. A ještě jedna zajímavost, v Bruggách najdete na jednom mostě v centru i sochu sv. Jana Nepomuckého.
Město jsme opustili v pozdních odpoledních hodinách a vydali se do Francie na místo ubytování v hotelu F1 nedaleko přístavního města Calais. Na místo jsme dorazili před půl devátou. Nějaký čas zabralo samotné ubytování, zablokované dveře od pokoje, výzva v podobě kufru, který se ne a ne otevřít, ale představa, že děti přemůže únava a vidina spánku byla zcela lichá. Ani nutnost brzkého ranního vstávání druhý den v pět hodin nepomohla. O to větší překvapení bylo, že osazenstvo některých pokojů nás při ranním buzení už vítalo na chodbě a většina dětí otevírala už při prvním zaklepání. Po snídani nebyl čas na žádné zdržování. Nic nezapomenout a se všemi věcmi nasednout do autobusu, mít připravený pas, eura v peněžence vyměnit za libry. Začíná třetí den naší cesty za poznáním.
V ranních hodinách jsme se z francouzského přístavního města Calais přepravili Eurotunelem přes Lamanšský průliv do Folkestone, prvního města na anglické straně při výjezdu z tunelu. Vzdálenost 50 km, z toho 38 km pod mořským dnem, jsme urazili za 30 minut. Cesta rychle utekla. Můžete ji strávit v autobuse nebo se volně pohybovat ve vlaku, což děti většinou využily.
Začíná náš první den strávený v Anglii, který jsme strávili v její jihovýchodní části v hrabství Kent ve městech Dover a Canterbury. Po příjezdu do přístavu Dover se zanedlouho před námi objevil pohled na stejnojmenný středověký hrad, cíl naší cesty. Hrad se majestátně tyčí nad městem, pod nímž se po celém pobřeží táhnou ikonické bílé doverské útesy. Byl založen ve 12. století a je často popisován jako “klíč do Anglie“, kvůli jeho obrannému významu v celé historii Anglie. Po společné prohlídce tohoto největšího anglického hradu a středověkých tunelů měly děti individuální volno k prohlídce celého rozlehlého areálu, odpočinku i nákupům. Dali jsme si sraz na vyhlídce, odkud jsou bezesporu nejhezčí výhledy do okolí, na blížící se a vzdalující se trajekty, pobřežní mola a promenádu. Měli jsme jako na dlani pobřeží, na kterém jsme strávili ranní čekání. Pro některé děti první pozorování vln, přiblížení se k nim co nejvíce a vzápětí rychle ustoupit a uchránit si suché boty. Tak poslední pohled a zpět k autobusu. Program pokračuje návštěvou oblíbené turistické destinace, nedalekého středověkého města Canterbury.
Než jsme se dostali do centra města, kde naším hlavním cílem byla návštěva Canterburské katedrály a jejího okolí, směřovaly naše kroky nejprve ke kostelu sv. Martina, který je považován za nejstarší dodnes využívaný kostel v Anglii. Po prohlídce interiéru i přilehlého hřbitova byla následující zastávka z důvodu rekonstrukce pouhé nahlédnutí na zříceniny zbytků kláštera opatství sv. Augustina.
Symbolem města je nádherná gotická katedrála, která je považována za hlavní chrám anglikánské církve a významné poutní místo. Je sídlem nejvyššího představitele anglikánské církve. Právě místní arcibiskup korunoval během květnové korunovace současného anglického krále. Nejznámější osobou, která je spojená s historii katedrály, je ale arcibiskup Tomáš Becket, který byl r. 1170 zavražděn přímo v katedrále rytíři krále Jindřicha II. Brzy poté byl svatořečen a jeho hrobka v katedrále se stala cílem mnoha poutníků. Všechny tři výše zmíněné stavby jsou od roku 1988 zapsány na Seznamu kulturního dědictví UNESCO.
Canterburská katedrála je monumentální dechberoucí stavba, která má o to větší moc děti zaujmout při vyprávění historických okamžiků, které jsou s jednotlivými částmi stavby spojeny. O to byly děti ochuzeny. Mám s čím porovnávat. Při minulém zájezdu před čtyřmi roky jsem toto místo rovněž navštívila. Ano, český průvodce nemůže provádět v interiérech památek, ale vždy se to dá zařídit tak, aby děti věděly, před čím vlastně stojí, na co se dívají. Katedrála je velmi rozlehlá a bez průvodce orientace složitá. Naše průvodkyně nás před vlastní návštěvou katedrály opět opustila neznámo kam, s tím, že všechno bylo řečeno v autobuse. Pomyslnou poslední kapkou bylo čekání na paní průvodkyni po opuštění katedrály.
Program v Canterbury jsme zakončili komentovanou prohlídkou města. Během procházky úzkými středověkými uličkami i na hlavní třídě jsme obdivovali architekturu typických hrázděných domů. Krátce jsme se zastavili u nejvýznamnějších budov města a u sochy zdejšího rodáka Geoffreyho Chaucera, autora Canterburských povídek. Cestu k autobusu jsme si zpříjemnili procházkou kolem vodního kanálu. Na víc nebyl čas, čekal nás další přejezd, tentokrát na předměstí Londýna, kde si nás vyzvedly hostitelské rodiny.
První ubytování vyhlížely některé děti s obavami. Zanedlouho začaly přijíždět první rodiny. Netrvalo dlouho a všechny děti byly u svých hostitelských rodin podle předem stanoveného rozpisu. Hostitelské rodiny poskytovaly dětem po dobu pobytu kromě ubytování a dopravy k místu srazu také celodenní stravu, oběd formou balíčku. A co jim tato forma ubytování také dala? Možnost alespoň trochu se seznámit se stylem života v jiné zemi. A v neposlední řadě jedinečnou příležitost mluvit s rodilým mluvčím, odhodit obavy a trému, nebát se chyb a mluvit.
Následující den nás čekaly delší přejezdy. Dopolední program jsme začali ve městě Bath v jihozápadní Anglii, které je na seznamu Světového dědictví UNESCO v rámci položky Slavná lázeňská města Evropy. Město leží v údolí řeky Avony v nádherné krajině. Římané zde vybudovali první lázeňské středisko a návštěva římských lázní byl hlavní bod našeho programu. Stačili jsme i kratší komentovanou prohlídku historického centra, prohlídku opatství a unikátní budovy Royal Crescent.
Odpoledne jsme strávili na nejslavnější megalitické památce v Evropě, kolem které se vyrojila spousta teorií o jejím vzniku, způsobu postavení, ale také kým a proč byla postavena. Ano, byli jsme na Stonehenge. Bylo příjemné vystřídat ruch města za pobyt v přírodě. Už cestou tam jsme projížděli klidnější kopcovitou krajinou se stády ovcí a spoustou zeleně. Přeprava z parkoviště téměř až ke stavbě je zajištěna kyvadlovou autobusovou dopravou. Je překvapující, že z místa oficiálního vstupu není Stonehenge vůbec vidět, je skryt za obzorem. A co nás dále zarazilo, že ze strany, ze které začíná okruh kolem stavby, nepůsobí ani zdaleka tak mohutnou stavbou, jakou bývá prezentována na fotografiích v turistických průvodcích či cestovatelských pořadech. Dřív se mohlo mezi balvany procházet, jednotlivých částí se dotýkat. To již dneska není možné a stavba je přísně střežena. Bez povšimnutí se neobejde ani překročení vymezeného prostoru. Čas vymezený na odpočinek brzy vypršel, museli jsme se pomalu vracet na parkoviště, hostitelské rodiny čekají.
Poslední den byla na programu celodenní prohlídka Londýna. Po téměř hodinové plavbě lodí po Temži jsme vystoupili přímo u London Eye. Měli jsme štěstí, fronta byla poměrně milosrdná a čekání na nástup do kabinek netrval příliš dlouho. Původně tato atrakce nebyla v programu, ale hodně jsem stála o její zařazení. Stojí to za to. Jedno otočení kola trvá třicet minut, po patnácti minutách se dostanete do nejvyššího bodu, který skýtá úžasný pohled na Londýn. V kabince se můžete volně pohybovat i posedět.
Po London Eye bylo pro děti plánované překvapení, jízda dvouposchoďovým autobusem, které bohužel nebylo možné realizovat. Ve Velké Británii byl státní svátek a v jeho rámci se v Londýně konal cyklistický den. Náš záměr byl rozdělit se do dvou skupin, aby měly děti možnost dostat se na atraktivnější horní palubu autobusu a projet místy, která nám program neumožnil navštívit. Místo toho za zátarasy samí cyklisté. Za celý den jsme neviděli ani jeden typický červený autobus, ani jeden typický černý taxík. A co jsme viděli? Díky dnu bez aut jsme se mohli projít po Westminsterském mostě a prohlédnout si nerušeně celé jeho okolí, hlavně budovy parlamentu a opravený Big Ben. Zastavili jsme se u Westminsterského opatství, nemohl chybět Buckinghamský palác a jeho okolí. Jeden z nejznámějších parků, James ´s Park, nám poskytl zázemí pro krátký odpočinek a načerpání nové energie. To už nás všechny začala zmáhat únava. Všichni bychom vydrželi v parku déle, ale čas byl nemilosrdný, museli jsme pokračovat v prohlídce. Následovalo Trafalgarské náměstí, nejvyšší mrakodrap v Londýně Shard, od kterého jsme zamířili k návštěvě Toweru. Bylo nám doporučeno navštívit alespoň dvě nejvýznamnější části – zbrojnici a korunovační klenoty, ke kterým ale vedla tak dlouhá fronta, na jejíž zdolání by nám nestačila ani doba, kterou jsme měli vyhrazenou na prohlídku celého Toweru. V rámci možností jsme si tak prohlédli, co se dalo zvládnout.
Před vstupem do Toweru jsme se domluvili na srazu u nedalekého Tesca, kde jsme potřebovali koupit poslední dárky, a hlavně jídlo na zpáteční cestu. Hodiny rychle ubíhaly, nastal čas rozloučit se s centrem a vracet se k autobusu. A bylo to loučení symbolické. Před námi stál Tower Bridge. Zdolali jsme ho v celé jeho délce až na opačný břeh řeky Temže. Po vyhrazeném čase na pořízení posledních fotek a nezbytných selfíček nás čekal přesun zpátky k autobusu. Tentokrát metrem. Cestování londýnským metrem v odpolední špičce je zážitkem samo o sobě. Jeden vlak jsme nechali projet, abychom věděli, do čeho jdeme. Rozdělili jsme se do třech skupin s cílem nasoukat se do vagónu jakýmkoliv způsobem. Ve své skupině jsem zavelela „batohy dolů, jinak nemáme šanci.“ Nakonec se nám to povedlo. Do cílové stanice jsme se ale na první pokus nedostali všichni, tři dívky nám zůstaly v centru. Vše ale bylo jištěno paní průvodkyní, která s dívkami přijela následujícím vlakem. Další zážitek ze zájezdu, na který se nezapomene. A že jich bylo!
Z Londýna jsme odjížděli ve čtvrt na osm. Navzdory tomu, že autobus bude naším domovem pro následujících minimálně dvacet hodin, jsme byli všichni rádi, že sedíme. Únava byla velká. To ještě děti nevěděly, že hrozí nebezpečí pětihodinového čekání na vlak přes La Manche. Tato informace se jim tajila co nejdéle. Měli jsme rezervovaný vlak až na druhou hodinu ranní a do Folkestonu jsme dorazili v devět hodin večer. Ale čím dřív jsme přijeli, tím větší šance byla na dřívější odjezd. Začátek nevypadal vůbec slibně, naštěstí byla v terminálu hala s obchody, občerstvením, možností hygieny a hlavně klavírem. Po desáté hodině večerní všechny obchody postupně zavíraly, hala se vyprazdňovala, až jsme zůstali téměř posledními turisty. V tu dobu se rozezněl klavír a krásné tóny se linuly k tanci i poslechu. Bylo úsměvné pozorovat místní policisty, jak přicházejí a sledují, co se děje, a místo pravidelného obcházení zůstávají s námi. Posunout odjezd se nakonec podařilo o celé dvě hodiny. Ve 23.50 náš vlak zamířil na kontinent. Jedeme domů. Jako první se ke svému cíli dostala paní průvodkyně, která vystoupila v Dortmundu. My jsme si ještě museli počkat. České hranice jsme překročili zase v Petrovicích ve dvě hodiny odpoledne. To byla i naše poslední pauza. Do Golčova Jeníkova jsme dorazili o necelé tři hodiny později.
Co říct závěrem? Rozhodně poděkovat dětem. Děkuji všem účastníkům zájezdu za jejich naprosto bezproblémové chování, že jste byli všichni všude včas, že s vámi byla taková legrace, za vaše hlášky a průpovídky, že jste se naučili uklízet v autobuse, že jste rychle procházeli sčítací branou, že jste zvládli tu štreku vsedě na sedačce, že jste vždy zavčas řekli, že je vám špatně, že jste si navzájem pomohli, že ….
Chtěla bych také poděkovat rodičům za spolupráci během organizování zájezdu, děkuji za to, že jste svým dětem vyjet na zájezd umožnili.
A chci také poděkovat své kolegyni Mgr. Haně Mazalové, že měla odvahu převzít velkou zodpovědnost za děti a zájezd se mnou odjela. Chtěla bych jí poděkovat, že se mnou vydržela v pokojíku, z kterého nás zrak přecházel, za všechny společné nezapomenutelné zážitky a za to, že nezkazila žádnou legraci.
Na těchto necelých šest dní budu vždycky ráda vzpomínat a věřím, že nebudu sama.
Jitka Horčičková
